Po procházce trhem jsme přešli přes Amstel a vydali se hledat muzeum odborových svazů, které mělo vynikat svojí architekturou. S trochou snahy se nám povedlo najít správnou budovu. Byla sice pěkná, ale zdaleka nevynikala v ulici obdobných domů. Několik předcházejících ulic mělo o poznání zajímavější charakter. Šlo převážně o moderní výstavbu, která ovšem nebila do očí s výjimkou zákoutí zahradních sádrových sošek.

Prokroužili jsme parčík Wertheim a došli do židovské čtvrti. Největší lákadlem čtvrti je Portugalská synagoga, o které průvodce mimo jiné uvádí, že je netknutá od 17. století. Dnes je bohužel v rekonstrukci, zakrytá lešením. Waterlooplein je i přesto pěkně řešené a vcelku nedávno zrenovované náměstí, na jehož kraji stojí Stopera - rozsáhlá stavba, v níž současně sídlo opera a radnice. Severní část náměstí zabíral bleší trh, kterému dominovala jízdní kola a jejich součástky.

Obešli jsme náměstí kolem dokola při hledání domu, v němž žil Rembrandt, a při té příležitosti zaslechli i češtinu. Vstup do Rembrandtova muzea byl z druhé strany bloku. Opět jsme využil I Amsterdam Card a prohlédli si celý dům. Prohlídka prochází všechna podlaží domu, od kuchyně, přes ložnici, přijímací salónek, přes ateliér až po studovnu. Vybavení je z části originální. Podařilo se jej získat díky tomu, že Rembrandtův majetek byl rozprodán v aukci, po tom, co malíř nebyl schopen splácet půjčky, a byl zachován přesný soupis všech položek. Nejzajímavější exponát v tomto ohledu je vitrína s vázami, mísou, lžičkami a dalšími předměty, které byly vykopány v zahradě domu. Všechny tyto předměty posloužily Rembrandtovi v zátiší, které je vystavené hned vedle.

Asi nejzajímavější částí sbírky jsou tisky, mezi exponáty jsou jak tisky samotné, tak připravené desky a tisky vzniklé za pomoci nedokončených měděných plátů. Expozice je doplněna i o ukázky různých technik a celého procesu tisku.

Po návštěvě Rembrandtova domu jsme prošli přes čtvrť červených luceren a zastavili se na oběd ve spíše podprůměrné italské restauraci. Pozitivem bylo, že jsme si dali poprvé Heineken, který nechutnal vůbec špatně.

Odpoledne jsme zahájili cestou k přístavu, k IJ tunelu, nad nímž stojí budova muzea Nemo. Při cestě nám cizinci vrazili do ruky lístky do muzea. Autorem muzea ve tvaru lodi je Renzo Piano, známější spíš jako autor Centre Georges Pompidou. Nedá se říct, že by v muzeu byly exponáty, alespoň ne exponáty tak jak je známe běžně. Vše je interaktivní a vyžaduje spolupráci návštěvníků. Muzeum je určeno především dětem, ale od druhého patra můžeme najít i témata vhodná pro všechny. V jednotlivých patrech jsme si vyzkoušeli sestavit dům, který odolá větru, přeměnili energii kinetickou na energii elektrickou, pohráli si s genetikou atd. Muzeum bohužel zavírá v pět hodin, takže nás vyhnali chvíli po tom, co jsme dorazili do posledního patra.

Po páté hodině jsme se přemístili po severním okraji východního přístavu, kde probíhá čilá stavební aktivita k hlavnímu nádraží, abychom nastoupili na loď a prožili si projížďku po grachtech. Trasa vedla přes většinu hlavních grachtů v Amsterdamu a mohli jsme si tak prohlídnout architekturu úzkých domů, typických pro Amsterdam.

Večer jsme prošli po třídě Damrak na náměstí Dam a dále na jih. Den jsme zakončili kousek od náměstí Leidsplein v pěkné indické restauraci s výtečným jídlem.