Pražský okruh

Čtyři roky mi pod okny roste estakáda přes Radotínské údolí. Když se jdu protáhnou po okolí s nějakým podcastem v uších, projdu si nové stavby a podívám se k portálu tunelu Lochkov a zkontroluju, jak se okruh vyvíjí.

(download)

V pondělí ráno přijede Vašík přestřihnout pásku a od úterý se sem přesunou všechny kamiony z Jižní spojky. Provoz nebude tak zajímavý jako výstavba a budou ho provázet hluk a znečištění, ale věřím, že to uleví Radotínu i okolním obcím, a tak se i na zprovoznění těším.

Dnes se koná den otevřených dveří. Alespoň se tedy konat měl. Plakáty a billboardy inzerující tuto akci byly vyvěšeny před tím, než ŘSD zkrouhlo rozpočet a zrušilo tak megalomanskou akci za dva a půl milionu. Billboardy ovšem zůstaly a žádná inforamce dopředu zveřejněna nebyla. To samozřejmě neznamená, že by se na okruh nedalo jít. Zvlášť in-line brušlaři si užívají širokou silnici už od rána. Nedočkají se ovšem žádné prohlídky, výkladu nebo dalších slíbených atrakcí.

Na druhou stranu byla narychlo zařízena prohlídka tunelu Lochkov a estakády, kterou inzeroval Radotín od jejího potvrzení. Prošli jsme si část tunelu, prohlídli si zařízení a pak se vydali na most, kde jsme dostali informace týkající se estakády a křižovatky se Strakonickou. Jinak byl po mostě volný pohyb, stačilo dávat pozor na občasná auta. Přešli jsme celou estakádu, nastudovali křižovatku a užili si zajímavé pohledy na údolí, které jinak známe nazpaměť.

Pravidelně kontroluji, co se píše o okruhu, takže mi neunikl ani článek na iDnes. Nezaujme samotný článek, který kritizuje zmatečnost a nepřipravenost pořadatele "akce", ale spíše komentáře ve smyslu "Na co den otevřených dveří na dálnici?" nebo "Ubozí Pražáci, když je jejich vrcholem víkendu kus asfaltu."

Každý rok se konal den otevřených dveří, který umožnil prohlédnout si výstavbu, takže jsme se podívali několikrát do tunelu, prohlídli si mosty (pochopitelně pouze zespodu) a dozvěděli se alespoň něco o stavbě, která změní charakter celého regionu. Nevidím nic špatného na tom, zajímat se o okolí svého bydliště a klidně může jít i o "kus asfaltu".

Amsterdam - den předposlední

Dnešní den jsme začali v pomalém tempu. Příčinou je náš pokoj, který má okno na jednu z frekventovanějších ulic, Overtoom, na které je slušný provoz dvacet čtyři hodin denně. Po snídani a klasickém nákupu v Albertu - voda a sušenky - jsme nastoupili do tramvaje a svezli se na Leidsplein. Chvíli nám trvalo, než jsme našli Mac Bike Rentals, ale nakonec se povedlo. Půjčili jsme si tandem a vyrazili na cestu.

Nejdřív jsme zamířili do Vondelparku, abychom si zkusili jízdu na dvojkole, protože ani jeden z nás s tím neměl zkušenosti. Ukázalo se, že jízda i rozjíždění jsou vcelku snadné, je třeba pouze trochu koordinace - při rozjedu domluvit stranu a nasednou současně, při jízdě si zvyknout na to, že těžiště není někde v těle jezdce, ale kdesi mezi nimi. Poněkud nepříjemné bylo, že jsme do sebe dost kopali. Podrážky bot snadno sjížděly z plastových šlapek a hlavně pedály nejsou synchronizované, každý jezdec tak může šlapat jinou rychlostí.

Z parku jsme se vydali do ulic města a ochutnali dopravní ruch ze sedel. Zpočátku to bylo trochu nepříjemné, protože díky nečekaným pohybům druhého jezdce je v podstatě nemožné držet kolo v naprosto přímém směru, což je problém, pokud vás předjíždí skútr. Podél Amstelu jsme zamířili na jih a dále přes předměstí na východ. Bylo zřetelně vidět, jak město přechází k předměstí, které má některé typické prvky.

Hlavní ulice jsou navzájem kolmé a tvoří páteř dopravy. Jednotlivé bloky, často velké rozlohy pak mají ulice vedeny všemi možnými směry a několika příjezdovými silnicemi jsou spojeny s okolím. Neplatí to sice ve všech případech, najdou se menší bloky s pravoúhlým systémem ulic, ale takovýchto samostatných bloků je poměrně dost.

Po několika kilometrech jízdy jsme opustili Amsterdam a zamířili do vesnice Weesp a pak dále do Muidenu. V Muidenu byl náš cíl, hrad Miderslot, původně ze třináctého století, na břehu jezera Markermeer. (Markermeer je hrází odděleno od známějšího IJsselmeer.) Hrad je nádherně udržovaný. Dvě části expozic, přístupné bez průvodce jsou pěkně zařízeny. Vystaven je jak původní nábytek, truhly a svícny, tak dokumenty týkající se výběru cla - za tímto účelem byl hrad ostatně založen. Další část expozice je věnovány P. C. Hooftovi, spisovateli, který na hradě pobýval a to nejen sám, ale i ve společnosti řady nizozemských umělců sedmnáctého století. Na hradě pochopitelně nemůže být opomenuta ani obranná fce a průřez zbraněmi a zbrojemi jednotlivých epoch. Na pozemku hradu je i nádherná zahrada.

Kolem půl třetí jsme se vydali na zpáteční cestu do Amsterdamu. Cesta na Muiderslot nám zabrala asi dvě a půl hodiny, návrat necelou hodinu a půl. Při druhé cestě ulicemi města jsme už lépe zvládali ovládání tandemu a zvykli si na dopravní ruch. Nizozemci totiž jezdí jako čuňata. Ne agresivně, ale svébytně. Chodci chodí napříč křižovatkami, cyklisté jezdí po přechodech, taxíky po tramvajových kolejích, skútry v cyklopruzích (což je povolené, ale občas dost těsné) atd. Nikdo ovšem není naštvaný, nekřičí, nestojí na klaksonu a neviděli jsme jedinou nehodu.

Po časném návratu jsme si dali sprchu a po krátké regeneraci jsme zamířili do indické restaurace, protože jsme ji vyhodnotili jako nejlepší z těch, které jsme zde navštívili. Dali jsme si dvě vynikající jídla, jejichž názvy mi už zase vypadly z hlavy a poprvé jsme pod položkou "groot bier" dostali skutečný půllitr. Bohužel jsme se nedověděli, co to je za značku, protože v nápojovém lístku bylo vedené pouze jako pivo.

Amsterdam - den třetí

Ve středu jsme si trochu přivstali, nasnídali se v hotelu a vyrazili tramvají směrem k centru Amsterdamu. První zastávkou byl květinový trh Bloemenmarkt na Singelu, kde bylo k vidění nepřeberné množství květin, kterým zjevně dominovaly tulipány.

Dalším bodem programu bylo Allard Pierson museum, které je sídlem expozic antického umění - od Egypta, přes Blízký východ až po Řecko a Řím. Žádná ze sekcí nijak nevynikala a zásadním nedostatkem byla absence anglických popisů u drtivé většiny exponátů. Nejzajímavějším zážitkem se tak paradoxně stala expozice knižního designu.

Chvíli před polednem jsme přešli přes mosty všech čtyř vnitřních kanálů a na Prinsengrachtu jsme navštívili muzeum hausbótů. Po vstupu na palubu jsme byli ohromeni, protože jsme dostali text s popisem jednotlivých místností lodi v češtině! Hausbót je udržován v klasickém stylu, takže jsme si dobře uvědomovali, že jsme na lodi. Současně zde byly ovšem vystaveny i fotografie jiných hausbótů, které jsou zařízeny mnohem netypičtěji.

O několik set metrů dále po břehu grachtu, naproti domu Anny Frankové, jsme pod lešením našli muzeum tulipánů. Tamní expozice je sice krátká, ale pěkně připravená a člověk se může kochat desítkami fotografií různých odrůd tulipánů.

Další zastávkou byl kostel Nieuwe Kerk na náměstí Dam, v němž se konala jakási zvláštní akce. Většinu vnitřní plochy kostela pokrývalo lešení, na němž ve čtyrech metrech výšky byla dřevěná plošina, z níž mohou návštěvníci lépe obdivovat kostel. Nejzáhadnější je takový barevný minilabyrint uprostřed instalace. Vše je součástí jakéhosi programu, v němž známé osobnosti určují ráz kostela na několik měsíců v roce.

Po nepovedeném kostelu jsme pokračovali na náměstí dam do rekonstruovaného Královského paláce. Budova z dříve sloužila jako radnice a část interiéru je uzpůsobena práci radních - diskuzím, slyšením, soudům i popravám. Palác současně slouží k některým oficiálním státnickým událostem. Veškeré prostory jsou pečlivě udržované a nevídaně vkusně vybaveny. Ze zařízení jednotlivých salónů, je cítit bohatství, přepych, exkluzivita a historie, ale je možné si představit jejich skutečné využívání. Chybí zde nádech tak častý v různých palácích "dotkneš-li se čehokoliv, rozpadne se to".

Chtěli jsme dnes navštívit ještě historické muzeum, ale protože čas tlačil, zvolili jsme raději muzeum Willet-Holthuysen. Jde o měšťanský dům, který byl zakonzervován a slouží jako muzeum uměleckých sbírek jeho posledních obyvatel, jejichž jméno nese. K vidění je jak dobové zařízení, tak předměty z uměleckých sbírek majitelů. Jde o kombinaci obrazů, soch, keramiky a všemožných dekorací.

Třetí den našeho pobytu jsme zakončili hledáním restaurace rozumné cenové hladiny. Nakonec jsme skončili u argentinského steaku, který rozhodně nebyl špatný, ale zdaleka neměl na včerejší indické pochoutky.