Blíží se zkouškové a podle pravidla "You can do anything as long as there's something else you should be doing" čtu stále víc knih, které nepatří na hromadu učebnic.

Nikdykde, Neil Gaiman

Překonal jsem svou zaostalost a přečetl Nikdykde. Narazil jsem na vydání od Polarisu z roku 2006 v překladu Ladislavy Vojtkové, které je dle předmluvy syntézou anglické a zjednodušené americké verze textu.

Nikdykde se čte skvěle. Mám slabost pro městské povídky a romány kvůli jejich atmosféře, kterou Gaiman vykreslit umí. Reálný Londýn se prolíná s nereálným zatímco Richard, obyčejný úředník, který se před pár lety přistěhoval do Londýna, žije běžným šedým životem - chodí do práce, sbírá figurky trolů a nechává se svojí snoubenkou tahat po událostech, které jí pomáhají šplhat po společenském žebříčku.

Monotónnost naruší nález zraněné dívky, které se rozhodne pomoci přes veškeré výkřiky logiky, rozumu a snoubenky pomoci sám. Jeho život se ze dne na den obrací vzhůru nohama a on se ocitá v naprosto jiném Londýně. Jak to tak bývá, je zatažen do běhu událostí, kde každý sleduje své vlastní zájmy, hraje na několik stran a jenom Richard ničemu nerozumí. S postupem času se dostává do obrazu a snaží se pomoct Lady Dvířce na útěku před pány Croupem a Vandemarem v podivné kombinaci Londýnů - reality, fantazie a reálné fantazie.

Řádky textu ubíhají svižně jedna za druhou. Autor chvílemi odbočí na vedlejší dějovou linku, aby se příběhy postupně sbíhaly, vysvětlovaly a podporovaly navzájem. Nejde sice o žádnou složitost, ale přináší tak několik překvapení a zvratů, které by bez nastínění motivů vedlejších postav nedávaly smysl.

Úprava knihy je povedená, text je čitelný, stránky neruší nějaké velké texty po okrajích a jednotlivé bloky jsou odděleny symbolem podzemky. Mile mě překvapil překlad. V závěru knihy je uvedeno pár slov od překladatelky, která se ze všech sil snažila převést slovní hříčky autora do češtiny. Většina se jí podařila, protože jména skutečně vyvolávají ty správné asociace v češtině. Na druhou stranu v případech, kdy by výsledek byl příliš bizardní, rozumně ustoupila snaze uchovat asociace za každou cenu (Night's Bridge/Knightsbridge je v češtině prostě Most noci resp. Most rytířů).

Celkový dojem je čistě pozitivní a děkuji těm, kteří mi knihu doporučovali (David Soška pokud se nepletu a určitě i mnozí další).

Musicophilia, Oliver Sacks

Před více jak dvěma roky jsem objevil vynikající rozhlasový pořad RadioLab, který každý díl věnuje nějakému fenoménu a přináší různé pohledy na něj. Namátkou můžu jmenovat díly Deception, Laughter, Numbers, Sleep nebo Stress. V epizodách, které se týkají hudby se často objevuje jako host právě neurolog Oliver Sacks, který je autorem několika knih určených pro širokou veřejnost.

Musicophilia je v podstatě sbírka krásně popsaných a rozebraných různých jevů souvisejících s hudbou, jejím vnímáním a vlivem na lidskou psychiku. První část probírá témata jako musicophilia (posedlost hudbou), hudební představivost, brainworms (písničky, které se vám v hlavě přehrávají stále dokola), hudební halucinace a vztah s epilepsií. Jednotlivé jevy jsou rozebrány na zdokumentovaných případech. Například hned první příběh popisuje chirurga, který po úderu blesku začne být posedlý hudbou, naučí se hrát na klavír a veškerý jeho nepracovní život se najednou začne točit jenom okolo hudby.

Druhá část rozebírá jednotlivé aspekty hudby a dílčí části jejího vnímání. Dočteme se zde o absolutním sluchu, který je mnohem častější u Asiatů kvůli charakteru jazyků, relativním sluchu a významu prostorového vnímání hudby. Jedna kapitola je též věnována výjimečným hudebním schopnostem, které prokazují například lidé trpící autismem či demencí. Na druhou stranu autor popisuje pacienty, kteří přišli o některé schopnosti a dovednosti. Někteří ohluchli na jedné straně a hudba pro ně ztratila hloubku, jiní trpí progresivní ztrátou sluchu a nedokážou identifikovat správně vysoké tóny. Poslední kapitola tohoto oddílu je věnována synestezii a hudbě.

Třetí část se soustředí na hudbu jako na prostředek pro terapii. První kapitola věnovaná amnézii popisuje strhující příběh Cliva Wearinga, muže s nějtežším zdokumentovaným případem amnézie, jehož paměť nesahá dále než dvě tři minuty a několik desetiletí tak žije ve stále novém světě. Pro něj je hudba záchranou a možností seberealizace, protože schopnost hrát na hudební nástroje, zpívat (včetně textů) nebo vést sbor je jednou z mála netknutých oblastí jeho osobnosti. Další kapitoly se věnují využití hudby při problémech s řečí (koktání, zadrhávání nebo afázii), kdy přirozené plynutí hudby a textu umožňuje souvislý projev v kontrastu s problematickou řečí.

Rytmus hudby je popsán jako možný prostředek terapie pro pacienty s Parkinsonem nebo Tourettovým syndromem (rozsáhlé tiky), kteří dokážou díky hudbě získat kontrolu nad svým tělem a udržet si jí, pokud se drží v mezích hudby. Závěrečné kapitoly třetí části se věnují vztahu mezi motorickou pamětí a hudbou. Je zde popisován případ pianisty, který přišel o jednu ruku, ale stále má pocit existence druhé ruky (na téma phantom limbs více V. S. Ramachandran v přednášce pro TED nebo v epizodě RadioLabu Who Am I - pokud neznáte, tak si aspoň vzpomeňte na jeden z dílů House, kde léčí souseda-veterána), která se při hře pohybuje, ačkoliv hraje pouze jednou rukou s upraveným prstokladem.

Závěrečná část se zabývá takovými otázkami jako proč nás hudba někdy rozčilí nebo naopak potěší? Jak to, že má hudba takový vliv na náladu? Proč si tleskáme, podupáváme a klepáme do rytmu a proč mohou být davy lidí uneseni hudbou? Jedna z kapitol popisuje Williamsův syndrom (nadměrná emocionální citlivost na hudbu) a možnosti, které hudební terapie přináší pacientům trpícím tímto stavem. Podobné možnosti jsou zdokumentovány i u demence, kdy hudba z dětství umožňuje pacientům zapojit se, komunikovat navzájem a navázet kontakt s okolím.

V některých recenzích jsem narazil na výtku absence nějakého shrnutí a závěru. Když se ovšem podívám na širokou škálu témat, která kniha pokrývá, tak není možné je sesumírovat do pár stránek. Sacks velmi citlivě a krásně popisuje případy skutečných pacientů. Každý z příběhů může být námětem k zamyšlení a k ocenění toho, co většina z nás dokáže vnímat přirozeně. Jiné kapitoly na druhou stranu přináší naději pro lidi trpící různými nemocemi a poruchami - hudba, každodenní a všudypřítomný jev, má nad námi obrovskou moc a my jí můžeme využít ke zlepšení života.