There're tons of guesses and ideas about the plot of Doctor Who and how it will develop in the second part of season 6. I especially like The Incomparable Podcast and their theories. Since I finally got my girlfriend to watch DW I'm going through it again myself and there're facts I've missed or forgotten.

There's a woman produced in 04x06 - The Doctor's Daughter who is something between Doctor's daughter / clone / duplicate with realigned genes. She's way to militant for Doctor's taste but gradually bond between them grows stronger and in the end she saves him by jumping in front of the gun of the crazy-green-brain-guy. After Doctor leaves and she's being prepared for her funeral she regenerates - same body but effectively comes back to life - and gets to space ship to have some timey-wimey adventures.

Now, I know it's not Moffat's episode and it's a long stretch and doesn't make any sense at all, but she was the only female we'd seen regenerate prior to the girl in the season six pilot. Some family reunion would be nice to make things fun.

Second, more relevant fact comes from 05x02 - The Beast Below when Amy tries to prevent Doctor from discovering that the whole space ship / UK is powered by giant space-whale creature. When he finds out he's pretty cross with Amy and says: "You took it upon yourself to save me from that. That was wrong. You don't ever decide, what I need to know."

And Amy did it again with his death, but she told him eventually (thinking he was the flesh-Doctor). There haven't been much time since then to elaborate on that because of all the melting flesh-people and defeating armies, but I'm pretty interested, if it'll play out somehow in September.

Permalink | Leave a comment  »

Rovnání knih v knihovně je odvěký problém. Podle žánrů, data napsání, data vydání, data pořízení, názvu, jména autora, barvy obálky, velikosti? A co teprve, když na všech obálkách je jméno Miroslav Žamboch?

Navíc o pár polic níž jsou dvě Ikarie s dalšími povídkami. Bohužel mi stále některé kousky chybí. Někam zmizela Pevnost 8/2002 s Močálem, pak další Pevnost s povídkou, ve kterou hlavní roli hrál Tanečník (známý ze Smaragdové hory) a samozřejmě některé starší sborníkové kousky.

Permalink | Leave a comment  »

Nemůžu souhlasit.

Poštu otevírám v průběhu dne několikrát. Na osobní poštu mám upozornění ve FF, takže když vidím, že ikonka zmodrala, tak se něco objevilo. Outlook s pracovní poštou několikrát denně otevřu cíleně. Četnost záleží na tom, zda čekám nějaký e-mail, nebo ne.

Obojí čtu ve chvílích mezi činnostmi. Když jsem uprostřed programování nové fce, tak se nezastavím, abych si otevřel poštu, protože zrovna přišla.

Odpovídat na všechny e-maily pěti větami je... Na velkou část pošty se to dá aplikovat, ale zdaleka není všechna. Divoké paušalizace jsou nesmysl. Nejčastěji píšu e-maily v očíslovaných bodech, aby se dalo dobře orientovat v jednotlivých záležitostech v rámci jedné výměny. Ty do pěti vět nenacpu. Poslední e-mail se zpravidla skládá ze samých "Ok," ale jinak záleží na počtu bodů/úkolů/činností/problémů.

Čtení pošty jednou denně si může dovolit málo lidí. Buď ti, na jejichž reakci moc nezáleží, nebo ti, jimž si nikdo nedovolí vytknout, že reagují pomalu.

Příklad: Potřebuju od klienta upřesňující informace. Po třech dnech od zaslání dotazu odpoví, ale ne úplně jasně. Potřebuju upřesnění, tak odpovím, co nejdřív, abych tu odpověď dostal a mohl se pohnout. Neřeknu si "sorry, už jsem dneska poštu jednou vyřídil, nechám tě tu ležet ještě den a vyřízení se nikdy nedočkám." Nebo mám do školy několik týmových projektů. Na společný úkol máme týden, takže si nemůžu dovolit odkládat svojí odpověď o den jenom kvůli tomu, že "poštu jsem dnes vyřídil."

Navíc každý má jiný režim. Pokud napíšu odpoledne e-mail, potřebuju odpověď, ale adresát odpoví až ráno, protože ten den "už poštu udělal," tak je mi to na nic. Ráno jsem nepoužitelný, zpravidla ve škole, takže je to jako bych odpověď dostal až další den odpoledne a zahodím nejproduktivnější část dne - noc. Nečekám, že dostanu odpověď obratem, ale do šesti hodin (během dne) je to rozumné očekávání.

Permalink | Leave a comment  »

Minulý týden jsem dostal e-mail od MLP, ve kterém mi nabídla půjčit si čtečku e-booků. Zaváděcí projekt nabízí 14 čteček v knihovně na Smíchově na nám. 14. října. Od 14. října, pochopitelně. Tuto nabídku poslali náhodně vybraným čtenářům, kteří splňují podmínky:

1. plnoletost;
2. minimálně roční historie u MLP a
3. bezproblémová historie.

Po příležitosti jsem skočil a rezervoval si jednu z čteček pro sebe.

Knihovna nabízí tři různé čtečky: Sony 300, Sony 600, Jinke Hanlin V5. Zjevně nejde o nejlepší čtečky na trhu, ale pro vyzkoušení je to ideální příležitost. Kromě toho už jenom snaha MLP držet krok s dobou je chvályhodná!

Dnes jsem si čtečku vyzvedl, podle knihovnice jako úplně první :-). Dostal jsem plastový futrál se čtečkou Sony PRS 300 v neoprenovém obalu, nabíječku, USB kabel a kraťoučký manuál. Oproti běžné výpůjčce je třeba podepsat smlouvu, kde jsou uvedeny ceny jednotlivých částí, které je v případě poškození nebo ztráty uhradit (většinou jde o položky ve stovkách korun, čtečka samotná pak pět tisíc). Půjčovací doba je kratší než u knih, pouze 14 dní. Zpozdné je místo 4 Kč na den 54 Kč na den, takže to může pěkně naskakovat.

Knihovna má malý fragment fondu digitalizovaný a zdrama přísupný na webu e-knihovna. Vzhledem k právní stránce věci jde o tituly autorů dostatečně dlouho mrtvých. Jde tedy především o Boženu Němcovou, Karla Čapka, Máchu, nějaké dětské knížky a Sherlock Holmes ve velmi starém překladu. Tyto knihy jsou v čtečce již nahrány, ale nic nebrání tomu, nahrát si knihy jiné.

Čtečka, kterou mám před sebou podporuje formát ePub a snad i PDF (nezkoušel jsem). Knihy je možná nahrát snadno přes mass storage, pokud je mám na disku. Pakliže jde o knihy stahované z internetu, nabízí čtečka po připojení k počítači SW pro správu takových stahovaných knih.

Abych se vyhnul českým klasikům, koupil jsem si z BookDepository knihu The Painted Man ve formátu ePub. Přes dodanou aplikaci jsem jí stáhl a synchronizoval se čtečkou naprosto snadno.

Dojmy ze čtečky si nechám na jindy, až budu mít přečteno víc než pár řádků.

Permalink | Leave a comment  »

Čtyři roky mi pod okny roste estakáda přes Radotínské údolí. Když se jdu protáhnou po okolí s nějakým podcastem v uších, projdu si nové stavby a podívám se k portálu tunelu Lochkov a zkontroluju, jak se okruh vyvíjí.

See the full gallery on Posterous

Dnes se koná den otevřených dveří. Alespoň se tedy konat měl. Plakáty a billboardy inzerující tuto akci byly vyvěšeny před tím, než ŘSD zkrouhlo rozpočet a zrušilo tak megalomanskou akci za dva a půl milionu. Billboardy ovšem zůstaly a žádná inforamce dopředu zveřejněna nebyla. To samozřejmě neznamená, že by se na okruh nedalo jít. Zvlášť in-line brušlaři si užívají širokou silnici už od rána. Nedočkají se ovšem žádné prohlídky, výkladu nebo dalších slíbených atrakcí.

Na druhou stranu byla narychlo zařízena prohlídka tunelu Lochkov a estakády, kterou inzeroval Radotín od jejího potvrzení. Prošli jsme si část tunelu, prohlídli si zařízení a pak se vydali na most, kde jsme dostali informace týkající se estakády a křižovatky se Strakonickou. Jinak byl po mostě volný pohyb, stačilo dávat pozor na občasná auta. Přešli jsme celou estakádu, nastudovali křižovatku a užili si zajímavé pohledy na údolí, které jinak známe nazpaměť.

Pravidelně kontroluji, co se píše o okruhu, takže mi neunikl ani článek na iDnes. Nezaujme samotný článek, který kritizuje zmatečnost a nepřipravenost pořadatele "akce", ale spíše komentáře ve smyslu "Na co den otevřených dveří na dálnici?" nebo "Ubozí Pražáci, když je jejich vrcholem víkendu kus asfaltu."

Každý rok se konal den otevřených dveří, který umožnil prohlédnout si výstavbu, takže jsme se podívali několikrát do tunelu, prohlídli si mosty (pochopitelně pouze zespodu) a dozvěděli se alespoň něco o stavbě, která změní charakter celého regionu. Nevidím nic špatného na tom, zajímat se o okolí svého bydliště a klidně může jít i o "kus asfaltu".

Permalink | Leave a comment  »

Permalink | Leave a comment  »

Permalink | Leave a comment  »

Permalink | Leave a comment  »

Permalink | Leave a comment  »

I've started working on a new project called Hlasite.eu. Currently it's running on some raw PHP code mixed with Smarty templates, but that's not good enough anymore, so we're coding it from scratch using CakePHP. It's very exciting project to work on. However, it's rather complicated, so we've put quite an effort in planning and designing the whole thing.

Facing so daring project, I had to admit that I've never used proper testing in PHP before, and I had to do something about it. After baking the basic structure of the app I ran into a strange issue with test cases not running properly even without any test methods.

I dug around a bit and dropped the predefined schema in fixture in favour of fetching it from the live database. After more debugging I found out that the schema generation method doesn't work well with composite primary keys!

I'm trying MySQL Workbench for designing the database schema and it creates a composite primary key in HABTM tables over two columns. It makes sense in the design but Cake has a problem. It correctly finds out that both columns are part of a primary key, but it gives them both the AUTO INCREMENT property - that doesn't fly.

It's understandable that Cake doesn't support PK in common tables. But HABTM relationship tables seem to be a different deal to me. There are two possible workarounds:

• don't specify any PK
• add a new column called id as a PK and create UNIQUE index on the other two columns

I don't like either of them so I slightly modified the DboSource::createSchema method to look for composite PK and create proper schemas.

I still have this annoying feeling it'll bite me in the ass at some point, but I can't put my finger on when and where exactly. So I will go with it a see how it's working out.

Permalink | Leave a comment  »

V pátek mě Jára vytáhl na "městskou" noční šifrovací hru Po škole 2010. V životě jsem se ničeho podobného neúčastnil a šifry jsem neluštil už pět let od posledního tábora, takže jsem to bral jako skvělou příležitost protáhnout si trochu mozek. Stanovili jsme si cíl vyluštit alespoň tři šifry.

Hra začínala v sedm večer u Čínského pavilonku, u Cibulky. Protože jsme dorazili s předstihem, začali procvičovat na zapeklité, asi tabulkové šifře, kterou přinesl Petr. V sedm nula jedna se hra po hvizdu rozběhla a 70 týmů vybalilo první zadání.

Šifra první, aneb "Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě a jsme slepí"

Úkol byl nechutně jednoduchý, ale my na něj šli komplikovaně a měli jsme trochu smůly. V obálce byla mapa okolí v měřítku 1 : 3 333 se sítí značenou pomocí karet (od srdcové dvojky po krále a od pikového esa po krále) a třináct seřazených karet s dvěmi odlišnými hlavami. Na první pohled bylo jasné, že karty poslouží jako souřadnice na mapě. Nakreslili jsme si tedy body a snažili se v nich něco najít. Po nějaké době jsme zkusili prostě se jít podívat na místa jednotlivých souřadnic, ale nic tam nebylo, takže jsme bádali dál a dál.

Když už se blížil limit zveřejění nápovědy, vyrazil Petr s Járou omrknout koordináty v lese ještě jednou. Ukázalo se, že na nich skutečně něco je a Dáda jen měla smůlu a nevšimla si při první obchůzce papíru. Oběhli jsme tedy celý les a nafocené symboly poskládali dohromady. Výsledkem bylo "km 9,5 žel. trati." Jako jedni z posledních jsme se tedy vydali najít kilometr 9,5.

Šifra druhá, aneb "Čteš-li pečlivě, je to prosté"

Další stanoviště jsme po chvíli našli a vyzvedli si šifru. Rozložili jsme se mezi ostatními světélkujícími týmy a dali se do práce. Byli jsme v té době na 69. pozici. Tentokrát šlo o příběh s rozhodováním a odkazy na jednotlivé kroky. Najít správný průchod příběhem netrvalo dlouho. Součástí textu byla i informace o obrácení a posunutí o osm znaků. Stačilo tedy zapsat čísla kroků, šoupnout je o osm míst a pozpátku přeložit na písmena abecedy.

Šifra třetí, aneb "Když je někdo dutý, tak prostě břízu nenajde"

Vyrazili jsme k rybníku do Jinonic. Potom, co jsme se shodli, že "doleva" vlastně znamená "rovně vpravo," jsme dorazili do ulice Stodůlecké. U rybníka jsme zjistili, že všechna zadání jsou rozebraná, takže jsme si museli posloužit pouze fotkami textu, než dorazil org s dalšími kopiemi. Šifra měla čtyři části v podobě alb hudební skupiny. První album se jmenovalo Papoušek na motocyklu a názvy skladem evokovaly jednoduché tvary, jako písmenka pro děti (kolo, had, hřeben). Druhé album se jmenovalo Začátek konce. Stačilo tedy sepsat počáteční písmena posledních slov názvů skladeb. Třetí album neslo název Filipíny - délka slabik názvů odpovídala morseovce. Po třech částech jsme měli text "osamělá bříza od Sv. Vavřince n."

Čtvrté album nás stálo tři hodiny času. Jára sice rychle přišel s řešením, ale nebylo příliš správné. Přesunuli o pár set metrů dále ke kostelu Sv. Vavřince, ale nemohli jsme najít osamělou břízu. Prochodili jsme okolí křížem krážem, ale nikde žádný vhodný strom. Následovala snaha o vyluštění posledního alba Čas se zajímavými názvy skladeb. Jednotlivé týmy se postupně vytrácely, ale některé stále zjevně řešily ten samý problém, jako my. Střídavě jsme obcházeli okolí, snažili se najít řešení a nadávali. Kolem druhé ráno jsem se rozhodl vypravit pro nápovědu na I. P. Pavlova, ostatní se vydali zase hledat.

Šifra čtvrtá, aneb "Frustrace se někde musí projevit"

Když jsem dorazil na autobus, dozvěděl jsem se, že našli břízu s dalším zadáním a mám se vrátit. Třetí šifru jsme v podstatě splnili jen an 75 %, takže jsme stále neměli splněnou kvótu. Sešli jsme se a začali pracovat na čtyřce. Neměla žádné textové zadání, pouze jsme dostali deset dalších karet, které org promíchal. Díky tomu, že už u první šifry jsme našli zajímavou shodu mezi kartami - častý výskyt některých hodnot a "párovatelnost" napadlo mě vzít karty dohromady a použít je jako domino. Vznikl uzavřený kruh s několika zaměnitelnými úseky. V dalším kroku jsme kartám přiřadili číselnou hodnotu podle pořadí karet na mapě z první šifry. Výsledek byl nesmyslný blábol. Na základě častého výskytu srdcové pětky, tj. čísla 4 a písmene D, jsme zkusili posunout abecedu o jeden znak a náhle se z nesmyslu vynořila slova "most" a "zelezn." Prohodili jsme pár kombinací a získali text "nejbližší železničí most." Celá šifra nám trvala asi 15 minut, což nás nakoplo k pokračování.

Šifra pátá, aneb "Kdo zná mapu, ten ví"

Most se nacházel v Prokopském údolí, takže jsme se kolem třetí ráno spustili do Prokopáku. Našli jsme most, světlušky posedávající okolo a nakonec i zadání páté šifry. Žádný text, pouze obrázek přibližně ve tvaru písmen "TiFR" ze zvířecích stop, vlnovku z otazníků překříženou otisky lidských chodidel a mostek s šipkou. Po sotva dvou minutách napadlo Petra, že zná shluk ulic, které se jmenují podle zvířat a jsou nedaleko. Porovnali jsme mapu a bylo to tak. Vlnovka odpovídala potoku s brodem a mostkem na konci Dalejského údolí. Po deseti minutách jsme se vydali vzhůru Prokopákem k dalšímu stanovišti.

Šifra šestá, aneb "Kdo má velkou fantazii, ten neskončí v Prokopáku"

Už za světla, něco po čtvrté ráno, jsme našli další šifru. Po čeknutí SMSkou jsme se dozvěděli, že z 69. místa jsme se posunuli na 48! (Samozřejmě vedoucí týmy byly tou dobou u šifry č. 12).

Šestka nám dala zabrat. Obsahovala 14 linek pozemní dráhy Podprahy (z příběhu, který hru doprovázel) ve výlukovém vedení přes Prahu. Názvy reálných zastávek a čtvrtí se tak střídaly s místy jako Poddědek, Brekov, Ithaka, Tyčkovský hampejz, Fauna nebo Žlutňany. Spousta názvů byla vtipná a víceméně snadno se daly dekódovat jejich pražské ekvivalenty. Co s nimi jsme ovšem už nevymysleli a ve čtvrt na šest hru vzdali. Podle konečných výsledků se ukázalo, že hodně týmů na šestce odpadlo (většina z nich bohužel o čtyři hodiny dříve než my).

Výsledkem

Těm, kteří zvládli vyluštit šestou šifru i šifry následující patří můj obdiv. Podle diskuse na stránkách hry byla šestka jednou z nejtěžších úloh celé trati a složitostí by se hodila spíše na konec trasy. Ze 70 týmů dokončily pouze čtyři, Rudá záře dokonce již po necelých 14 hodinách hry. My splnili předsezvetí, rozluštili čtyři šifry a skvěle se přitom pobavili.

Děkuju pořadatelům, že všechno takhle skvěle připravili a správně načasovali počasí. Rozhodně se těším na příští ročník a na jakékoliv podobné hry. Samozřejmě že každá složitá šifra si nese jisté riziko frustrace, ale zábava při řešení to hravě vynahradí.

See the full gallery on Posterous

Permalink | Leave a comment  »

Blíží se zkouškové a podle pravidla "You can do anything as long as there's something else you should be doing" čtu stále víc knih, které nepatří na hromadu učebnic.

Nikdykde, Neil Gaiman

Překonal jsem svou zaostalost a přečetl Nikdykde. Narazil jsem na vydání od Polarisu z roku 2006 v překladu Ladislavy Vojtkové, které je dle předmluvy syntézou anglické a zjednodušené americké verze textu.

Nikdykde se čte skvěle. Mám slabost pro městské povídky a romány kvůli jejich atmosféře, kterou Gaiman vykreslit umí. Reálný Londýn se prolíná s nereálným zatímco Richard, obyčejný úředník, který se před pár lety přistěhoval do Londýna, žije běžným šedým životem - chodí do práce, sbírá figurky trolů a nechává se svojí snoubenkou tahat po událostech, které jí pomáhají šplhat po společenském žebříčku.

Monotónnost naruší nález zraněné dívky, které se rozhodne pomoci přes veškeré výkřiky logiky, rozumu a snoubenky pomoci sám. Jeho život se ze dne na den obrací vzhůru nohama a on se ocitá v naprosto jiném Londýně. Jak to tak bývá, je zatažen do běhu událostí, kde každý sleduje své vlastní zájmy, hraje na několik stran a jenom Richard ničemu nerozumí. S postupem času se dostává do obrazu a snaží se pomoct Lady Dvířce na útěku před pány Croupem a Vandemarem v podivné kombinaci Londýnů - reality, fantazie a reálné fantazie.

Řádky textu ubíhají svižně jedna za druhou. Autor chvílemi odbočí na vedlejší dějovou linku, aby se příběhy postupně sbíhaly, vysvětlovaly a podporovaly navzájem. Nejde sice o žádnou složitost, ale přináší tak několik překvapení a zvratů, které by bez nastínění motivů vedlejších postav nedávaly smysl.

Úprava knihy je povedená, text je čitelný, stránky neruší nějaké velké texty po okrajích a jednotlivé bloky jsou odděleny symbolem podzemky. Mile mě překvapil překlad. V závěru knihy je uvedeno pár slov od překladatelky, která se ze všech sil snažila převést slovní hříčky autora do češtiny. Většina se jí podařila, protože jména skutečně vyvolávají ty správné asociace v češtině. Na druhou stranu v případech, kdy by výsledek byl příliš bizardní, rozumně ustoupila snaze uchovat asociace za každou cenu (Night's Bridge/Knightsbridge je v češtině prostě Most noci resp. Most rytířů).

Celkový dojem je čistě pozitivní a děkuji těm, kteří mi knihu doporučovali (David Soška pokud se nepletu a určitě i mnozí další).

Musicophilia, Oliver Sacks

Před více jak dvěma roky jsem objevil vynikající rozhlasový pořad RadioLab, který každý díl věnuje nějakému fenoménu a přináší různé pohledy na něj. Namátkou můžu jmenovat díly Deception, Laughter, Numbers, Sleep nebo Stress. V epizodách, které se týkají hudby se často objevuje jako host právě neurolog Oliver Sacks, který je autorem několika knih určených pro širokou veřejnost.

Musicophilia je v podstatě sbírka krásně popsaných a rozebraných různých jevů souvisejících s hudbou, jejím vnímáním a vlivem na lidskou psychiku. První část probírá témata jako musicophilia (posedlost hudbou), hudební představivost, brainworms (písničky, které se vám v hlavě přehrávají stále dokola), hudební halucinace a vztah s epilepsií. Jednotlivé jevy jsou rozebrány na zdokumentovaných případech. Například hned první příběh popisuje chirurga, který po úderu blesku začne být posedlý hudbou, naučí se hrát na klavír a veškerý jeho nepracovní život se najednou začne točit jenom okolo hudby.

Druhá část rozebírá jednotlivé aspekty hudby a dílčí části jejího vnímání. Dočteme se zde o absolutním sluchu, který je mnohem častější u Asiatů kvůli charakteru jazyků, relativním sluchu a významu prostorového vnímání hudby. Jedna kapitola je též věnována výjimečným hudebním schopnostem, které prokazují například lidé trpící autismem či demencí. Na druhou stranu autor popisuje pacienty, kteří přišli o některé schopnosti a dovednosti. Někteří ohluchli na jedné straně a hudba pro ně ztratila hloubku, jiní trpí progresivní ztrátou sluchu a nedokážou identifikovat správně vysoké tóny. Poslední kapitola tohoto oddílu je věnována synestezii a hudbě.

Třetí část se soustředí na hudbu jako na prostředek pro terapii. První kapitola věnovaná amnézii popisuje strhující příběh Cliva Wearinga, muže s nějtežším zdokumentovaným případem amnézie, jehož paměť nesahá dále než dvě tři minuty a několik desetiletí tak žije ve stále novém světě. Pro něj je hudba záchranou a možností seberealizace, protože schopnost hrát na hudební nástroje, zpívat (včetně textů) nebo vést sbor je jednou z mála netknutých oblastí jeho osobnosti. Další kapitoly se věnují využití hudby při problémech s řečí (koktání, zadrhávání nebo afázii), kdy přirozené plynutí hudby a textu umožňuje souvislý projev v kontrastu s problematickou řečí.

Rytmus hudby je popsán jako možný prostředek terapie pro pacienty s Parkinsonem nebo Tourettovým syndromem (rozsáhlé tiky), kteří dokážou díky hudbě získat kontrolu nad svým tělem a udržet si jí, pokud se drží v mezích hudby. Závěrečné kapitoly třetí části se věnují vztahu mezi motorickou pamětí a hudbou. Je zde popisován případ pianisty, který přišel o jednu ruku, ale stále má pocit existence druhé ruky (na téma phantom limbs více V. S. Ramachandran v přednášce pro TED nebo v epizodě RadioLabu Who Am I - pokud neznáte, tak si aspoň vzpomeňte na jeden z dílů House, kde léčí souseda-veterána), která se při hře pohybuje, ačkoliv hraje pouze jednou rukou s upraveným prstokladem.

Závěrečná část se zabývá takovými otázkami jako proč nás hudba někdy rozčilí nebo naopak potěší? Jak to, že má hudba takový vliv na náladu? Proč si tleskáme, podupáváme a klepáme do rytmu a proč mohou být davy lidí uneseni hudbou? Jedna z kapitol popisuje Williamsův syndrom (nadměrná emocionální citlivost na hudbu) a možnosti, které hudební terapie přináší pacientům trpícím tímto stavem. Podobné možnosti jsou zdokumentovány i u demence, kdy hudba z dětství umožňuje pacientům zapojit se, komunikovat navzájem a navázet kontakt s okolím.

V některých recenzích jsem narazil na výtku absence nějakého shrnutí a závěru. Když se ovšem podívám na širokou škálu témat, která kniha pokrývá, tak není možné je sesumírovat do pár stránek. Sacks velmi citlivě a krásně popisuje případy skutečných pacientů. Každý z příběhů může být námětem k zamyšlení a k ocenění toho, co většina z nás dokáže vnímat přirozeně. Jiné kapitoly na druhou stranu přináší naději pro lidi trpící různými nemocemi a poruchami - hudba, každodenní a všudypřítomný jev, má nad námi obrovskou moc a my jí můžeme využít ke zlepšení života.

Permalink | Leave a comment  »

Minule jsem psal o odeslání počítače na reklamaci. Teď už mám počítač zpátky, takže poheld zpět:

Středa 24. února

Podal jsem žádost o reklamaci.

Čtvrtek 25. února

Žádost byla potvrzena a pomocí formuláře jsem objednal odvoz pomocí DPD na následující den. Následovalo přetahování pro život nezbytných dat, instalace programů na netbooku a balení počítače pro přepravu.

Pátek 26. února

DPD si vyzvedlo balík. Rozváží a sbírá mezi osmou a pátou. Řidič volal teprve když byl pět minut od domu. Nebýt celý den doma, dost by mi to komplikovalo život.

Pondělí 1. března

Podle sledování zásilek DPD na netu doručili balík do servisu SIL v Ostravě v pondělí ráno.

Čtvrtek 4. března

Sledování průběhu reklamace na webu SIL stále tvrdilo, že balík ani nepřijalo. Dopravce tvrdil, že balík doručil a Asus tvrdil, že ani nebyla přijata žádost. Poslal jsem tedy servisu email, co to vlastně znamená.

Pátek 5. března

Dostal jsem odpověď, že balík opravdu přijali a snad možná se k němu dostanou příští týden. Současně změnili stav ve sledování zásilek.

Úterý 9. března

Stav na webu servisu se změnil s tím, že reklamace je neoprávněná a zobrazil vyjádření utnuté uprostřed věty. Poslal jsem tedy další email s žádostí o celé znění textu a domněnkou založenou na té části textu, která byla vidět.

Středa 10. března

Obdržel jsem odpověď na přecházející dotaz s tvrzením, že větrák je u daného modelu počítače v činnosti permanentně a hlučnost je standardní. Tj. o žádnou závadu nejde.

Současně se ráno změnil stav na webu servisu na "výstupní kontrola." Web Asusu konečně začal tvrdit, že je počítač v opravě.

Čtvrtek 11. března

Ve čtvrtek v podvečer jsem poslal email s dotazem, proč výstupní kontrola na počítači, se kterým nic neudělali trvá dva dny.

Ten samý večer mi odpověděli, že mají hodně zakázek, nestíhají a počítač odešlou v pátek.

Pátek 12. března

Hodinu před koncem pracovní doby servisu web servisu stále tvrdil, že počítač je ve výstupní kontrole, takže jsem poslal email s dotazem, zda daný slib splní.

Po půl hodině se mi dostalo odpovědi "ano" a stav zakázky se změnil na "vyřízeno."

Pondělí 15. března

Servis mi ovšem nesdělil číslo zásilky DPD, abych mohl zkontrolovat pozici balíku a domluvit doručení. Tentokrát naštěstí řidiřč volal rozumně s předstihem a domluvený čas opravdu splnil.

Web Asusu stále tvrdil, že se zakázka vyřizuje.

Celkově tedy vyřízení trvalo 17 dní a výsledkem bylo tvrzení, že o chybu nejde. Přístup servisu byl lajdácký. Místo emailu v předstihu, že nestíhají a oprava se protáhne, bylo třeba psát opakovaně emaily s žádostí o přesné informace. Vyjádření k reklamaci poslali až papírově spolu se zásilkou, na webu zobrazili pouze useknutou část.

Webová rozhraní

Web Asusu je nepoužitelný. Všechny odkazy jsou řešeny pomocí JS, formuláře jsou odesílány výhradně pomocí POST, takže je třeba stále sahat na myš a nelze si uložit konkrétní adresu.

Homepage DPD začíná flashem, který se na slabším připojení načítá neskutečně dlouho. A to jenom proto, aby umožnil vybrat zemi na mapě světa.

Servis SIL má web řešený za pomoci framů, takže uložit si konkrétní stránku jde, ale není to nic moc. V minulém článku jsem zmiňoval formulář, který vyžadoval absenci diakritiky, uvozovek a řaddy dalších znaků. Všechny emaily servisu i vyjádření na webu postrádaly diakritiku a navrch byly prolezlé hrubkami (shoda podmětu s přísudkem, standartní…).

Shrnuto a podrtženo

S celou operací jsem silně nespokojený. Zákonná lhůta pro reklamaci je sice měsíc, to ale neznamená, že cílem je příblížit se k této metě. Outsourcing servisu tady vede ke značnému snížení kvality. Při jakékoliv další koupi to znamená velký mínus pro Asus. Pro teď je jasné, že je lepší servis do druhého dne za tisícovku dvě, než ztratit víc jak půl měsíce práce.

Permalink | Leave a comment  »

Dostal jsem se do situace, kdy potřebuji sledovat změny stránky s informacemi o stavu zakázky. Web pochopitelně neposkytuje žádné notifikace a musím si informace obstarat sám.

Sledovat změnu každých pár minut ručně je nesmysl, chce to automatizovat proces. Rozhodl jsem se pro PHP skript stojící na cURL, které přečte stránku a obsah zapíše do souboru s timestampem v názvu. Samotný skript stačí v podstatě okopírovat z dokumentace PHP a pozměnit pár údajů: adresu, kterou chci číst a soubor, do kterého chci zapisovat.

dl("php_curl.dll"); $ch = curl_init("http://example.com"); $fp = fopen('C:\Users\Public\Documents\www\folder/' . time() . ".html", "w"); curl_setopt($ch, CURLOPT_FILE, $fp); curl_setopt($ch, CURLOPT_HEADER, 0); curl_exec($ch); curl_close($ch); fclose($fp);

Dále je ptořeba zajistit spouštění skriptu. Na Windowsech se dají nainstalovat obdoby cronu nebo použít Plánovač úloh.

V  Plánovači vytvoříme novou úlohu. Pro fungování je třeba zadat název, četnost spouštění a spouštěný program. Tím je php.exe (pozor na url s mezerami, ty je třeba uzavřít do uvozovek), jako parametr zadáme adresu spouštěného skriptu. Dále je třeba zajistit zápis. Jednou variantou je nastavit pole "Spustit v" na url složky, kde se nalézá skript, nebo nastavit adresu souboru do, kterého zapisujeme absolutně.

Zbývá už jen uložit úlohu, zkusit jí jednorázově pustit a je hotovo.

Permalink | Leave a comment  »

Včera jsme si se Zizim konečně prakticky vyzkoušeli Google Wave.

Tentokrát jsem si Wave pouštěl v Chrome, protože ve FF rostou nároky na paměť neuvěřitelnou rychlostí. Na druhou stranu musím teď používat jen netbook (Asus N10), takže při současné práci a dalších aplikacích byl Wave dost pomalý (nejhorší při psaní delšího textu), Zizimu to běželo svižně.

Ovládání

Ovládání je docela dobře zpracované. Při práci pomáhají klávesové zkratky. Kromě běžných Ctrl + B, Ctrl + I se dá editace ukončit pomocí Shift + Enter. Stejnou zkratkou se současně odpovídá na vybranou vlnku (wavelet), pokud jsem v režimu prohlížení. S tím jak roste vlna a vzniká mnoho vláken začíná být problém orientovat se a zachytávat novinky. Každá nepřečtená vlnka je označena zeleným pruhem na levé straně, což usnadňuje jejich vizuální vyhledávání, ale během práce ve vlně je lepší mezerník, který přeskočí na následující nepřečtenou vlnku.

Za možný počátek problému jsme označili rozdíl mezi odpovědí na té samé úrovni a v hlubší úrovni. Bez předem dané konvence hloubka vlna rychle narůstá a stává se nepřehlednou. Každá úroveň je odsazená o 40 px a na malém monitoru stačí čtyři úrovně a člověk toho už moc nevidí. Současně se možnost odpovědi v té samé nebo hlubší úrovni nabízí na základě toho, zda vlnka, na kterou reagujeme je uprostřed nebo na konci nadřazené vlnky. Tento rozdíl ovšem není promítnut do klávesových zkratek, takže přirozené ovládání myší a klávesnicí vede k rozdílné struktuře vlny.

Vkládání

Zkoušeli jsme si vkládání jiných prvků do vlny. Vložit YT video samozřejmě není problém, ale opravdu zajímavé je vkládání obrázků pouze drag'n'drop ze systému (za použití Gears), což práci usnadňuje. Do vlny jdou samozřejmě vložit i Google Maps, v kterých lze vyznačit body, linie i plochy, popsat je a celkově nastavit zobrazení. Každý čtenář vlny se současně může přepnout do mapy - přiblížit si jí, změnit mapový podklad atd.

Co chybí

Hlavní věc, která nám chyběla bylo uzamknutí vlny nebo její části. Díky playbacku jsou všechny změny vidět, ale možnost některé části vlny zamknout by mohla správu vlny usnadnit (vím, že nikdy nikdo do té vlny omylem neklikne, takže nebude každého otravovat svým překlepem).

Druhou fcí je možnost vyčistit vlnu a vyhodit z ní průběžné změny a ponechat pouze výsledek. To stojí proti kompletní historii, ale myslím, že nějaký kompromis by šlo najít, ve smyslu "sepnutí" řady změn do jedné s možností "rozbalení" do detailu. Druhou alternativou je kombinace s IM, která umožní rychlou domluvu, u níž je podstatný výsledek.

Na co

Na vývoj, komunikaci s klientem. Je to ideální nástroj (když pominu jistou domluvu v otázce etikety a veřejnost informací (Google plánuje možnost hostovat Wave na vlastním serveru, takže data nikam pryč nepotečou)). Dají se prodiskutovávat jednotlivé úkoly, otázky a vyjádří se k nim na jednom místě každý zainteresovaný - klient, manažer, programátor, grafik atp. Odpadá tak řada dlouhých a rozstrkaných emailových konverzací, kdy jeden účastník omylem neodpoví všem. Příliš velké konverzace lze přehodit do jiné vlny, rozdělit na menší díly a stále udržet přehlednost.

Myslím, že Wave má potenciál pro jisté účely. Velká prohlášení jako nahrazení emailu, IM a FB se mi zdají přehnaná, ale kompletní odsouzení Wave jako nesmyslu mi taky nepřijde jako reálné. Existuje použití, pro které je Wave vhodný a najde si uplatnění. Otázkou je, zda se po hodně přehnaném nástupu, který vybičoval očekávání, prosadí vhodné případy použití.

Permalink | Leave a comment  »

Posílám notebook na reklamaci.

Objevil se nepříjemný problém s větrákem, který nadměrně pracuje a hned po spuštění se rozjede ve vysokých otáčkách a nikdy už nezpomalí. Nezáleží při tom na činnosti, stačí zapnout jenom OS. Větrák je namáhán a opotřebováván více, než je třeba, což je doprovázeno nesnesitelným hlukem.

Nikdy není vhodná chvíle na odeslání počítače, takže ho posílám hned a doufám, že se brzy vrátí zpět. Musel jsem připravit pracovní prostředí na netbooku, což znamená wamp s MySQL, Apachem a PHP, které bylo třeba nově nastavit. Dále třeba nainstalovat git a TortoiseGit pro verzování, PSPad pro editaci (nějakou dobu se obejdu bez Eclipsu) a TC jako file manager a FTP klient.

Netbook pochopitelně nemá takový výkon, takže všechny operace jsou pomalejší, než by se mi líbilo. Pracovní plocha se dá alespoň vylepšit externím monitorem, ale i tak to bude utrpení.

Během reklamace jsem zatím narazil na jeden zásadní a zbytečný problém: formulář pro reklamaci nepřipouští diakritiku v žádném poli. Nejhorší je v to v textarea s popisem závady, který dokonce nepřipouští ani uvozovky. Nerozumím proč nemůžou napsat skript pro překlad a pro nahrazení problematický znaků z textu a nutí uživatele k něčemu tak nepohodlnému.

Uvidíme, jak se bude reklamace dále vyvíjet, zítra očekávám vyzvednutí krabice (jejíž pečlivé zabalení mi dalo tolik práce) DPD.

Permalink | Leave a comment  »

Minule jsem zmiňoval dva projekty "špatného kódu," ale rozepsal jsem se jen o tom prvním.

U druhého mě totiž zaráží spíše jeho samotná existence. O co jde? Vlastní PHP framework a rozsáhlé CMS na něm postavené. Psát v dnešní době framework se mi zdá zbytečné. Existuje jich spousta a i když se zaměřím jen na ty větší, které mají nějakou budoucnost.

Ne každý z nich se hodí ke každému účely. Například CakePHP je vhodný pro jednodušší CRUD aplikace s trochou rozšíření, pro komplexnější aplikace asi spíš Zend, někomu zase vyhovuje Nette. Určitě si mezi nimi člověk může vybrat podle účelu, ke kterému má sloužit.

Za výhody velkého "cizího" FW považuju:

1. Je výsledkem práce týmu programátorů, což znamená minimálně více pohledů na věc a zvážení alternativ
2. Neslouží jenom vývojovému týmu, což si vynucuje dokumentaci
3. Je používán
   
   1. A tím testován v různých situacích
   2. Existují o něm články i mimo vývojový tým s odlišným přístupem, který je často zpočátku stravitelnější
   3. Existují fóra s popsanými problémy, v lepším případě i řešeními
4. Čas vynaložený na naučení je menší než na napsání vlastního, zpočátku se v něm člověk neorientuje tak snadno a řeší problémy neefektivně, což se nestane vývojařům vlastního systému (ale týká se to programátorů, kteří přijdou později a musí se s ním seznámit, tj. vynaložit čas a naučit se FW, který mimo nebude použitelný, ale současně není možné najít programátora, který by jej již znal)
5. Není třeba vynakládat čas na vývoj FW, pokud nám vyhovuje směr jeho vývoje, pokud ne, tak ho ovlivnit nebo forknout
6. Není vázán na jednoho, dva, tři programátory, kteří se podílejí na počátečním vývoji

Projekt, na kterém jsem minulých 14 pracoval trpí všemi těmito nedostatky. Navíc u něj dochází k velmi těsnému splynutí FW a CMS. Obsahuje zajímavé prvky (g11n, historie všech editací) a některé prvky jsou plně automatizované (výpis indexové akce se stránkováním a řazením), ale není možnost, jak tuto automatiku obejít, pokud je třeba udělat něco specifičtějšího.

Jiné části systému jsou naopak příliš holé. Pro komunikaci s databází je použito dibi, ale není obaleno žádnou třídou, která by usnadňovala práci. Při jakémkoliv dotazu na DB je třeba ve třídě (Active Record princip de facto) třeba vytvořit metodu, která bude obsahovat blok try - catch kvůli odchytávání chyb, které vyhazuje dibi. Blok catch navrch obsahuje jenom zalogování zprávy a je v desítkách tříd zkopírovaný ten samý kód - jasné místo pro abstrahování metody log v util třídě dostupné v celé aplikaci.

Samozřejmě chápu touhu každého vývojáře "napsat si to sám." Sám tím trpím, ale uvědomuji si, že je lepší použít již hotová řešení, kombinovat je a stavět na nich.

Permalink | Leave a comment  »

U prvního jde o nekonečný web - dávno vymyšlený, zadaný, napsaný a od té doby hnijící na testovací doméně, na jehož vývoji jsem se přímo nepodílel, takže často jen zírám a snažím se pochopit, kudy se ubírala mysl autora kódu.

Některé obraty jsou zbytečné (explicitní vytváření labelů u všech elementů, i když CakePHP to udělá automaticky), některé duplicitní (dvojí výpis inputu na základě toho, zda existuje již nějaká hodnota a její případné vložení, opět to Cake vyřeší sám).

Často se vyskytuje plýtvání prostředky, zvlášť u zpracování dat závislých modelů. Zbytečná rekurze při dotazech dokonce dokázala způsobit překročení paměťového limitu vyhrazeného pro PHP skript. Mnoho míst přímo volá po abstrahování do jednoduché funkce.

Šablony také trpí opakovaným kódem, který se strašně špatně udržuje. Při každém zásahu se bojím, že něco rozbiju (samozřejmě git pomůže, ale...) na jiném místě webu. Id a class jsou použité mimo svůj kontext (.article je nejen u článků, ale i u partnerů apod.) nebo na tolika místech, že je v podstatě nemožné dohledat, co změna způsobí.

Skoro vše se dá ovšem omluvit nezkušeností autora a omezeným časem.

Hlavní problém tkví v nových požadavcích zadavatele, mezi kterými vévodí nahrazení odstavců <p> souvislým textem s dvojitým <br>. Zákazník je bohužel pán a nedá si vymluvit svoje rozhodnutí, i když překážky, které tak klade budoucím úpravám jsou tak velké.

Díky takovémuto uspořádání zůstane mezi "odstavci" volný řádek konstantní velikosti. Nepochybuji o tom, že jednou přijde požadavek tuto mezeru zvětšit/zmenšit. Nepůjde, není to odstavec. Použití adekvátních předdefinovaných stylů je přitom při zadávání textů díky TinyMCE naprosto totožné. "To se rozhodně nikdy měnit nebude."

Z vlastní zkušenosti vím, že se změní vše a v první řadě to, o čem klient tvrdil, že se to nikdy měnit nebude.

Permalink | Leave a comment  »

S Danem si docela dáváme i sedm kuželek: http://zonglovani.info/obrazky/ulita-20100124/stranka3/0032.html

Irča s Danem přebírají kaskádu s pěti: http://zonglovani.info/obrazky/ulita-20100124/stranka5/0060.html

Skoro-synchro čtyři kuželky: http://zonglovani.info/obrazky/ulita-20100124/stranka4/0056.html

Danovo lehárko: http://zonglovani.info/obrazky/ulita-20100124/stranka4/0059.html

Permalink | Leave a comment  »