Mingan's posterous

Amsterdam - den předposlední

Dnešní den jsme začali v pomalém tempu. Příčinou je náš pokoj, který má okno na jednu z frekventovanějších ulic, Overtoom, na které je slušný provoz dvacet čtyři hodin denně. Po snídani a klasickém nákupu v Albertu - voda a sušenky - jsme nastoupili do tramvaje a svezli se na Leidsplein. Chvíli nám trvalo, než jsme našli Mac Bike Rentals, ale nakonec se povedlo. Půjčili jsme si tandem a vyrazili na cestu.

Nejdřív jsme zamířili do Vondelparku, abychom si zkusili jízdu na dvojkole, protože ani jeden z nás s tím neměl zkušenosti. Ukázalo se, že jízda i rozjíždění jsou vcelku snadné, je třeba pouze trochu koordinace - při rozjedu domluvit stranu a nasednou současně, při jízdě si zvyknout na to, že těžiště není někde v těle jezdce, ale kdesi mezi nimi. Poněkud nepříjemné bylo, že jsme do sebe dost kopali. Podrážky bot snadno sjížděly z plastových šlapek a hlavně pedály nejsou synchronizované, každý jezdec tak může šlapat jinou rychlostí.

Z parku jsme se vydali do ulic města a ochutnali dopravní ruch ze sedel. Zpočátku to bylo trochu nepříjemné, protože díky nečekaným pohybům druhého jezdce je v podstatě nemožné držet kolo v naprosto přímém směru, což je problém, pokud vás předjíždí skútr. Podél Amstelu jsme zamířili na jih a dále přes předměstí na východ. Bylo zřetelně vidět, jak město přechází k předměstí, které má některé typické prvky.

Hlavní ulice jsou navzájem kolmé a tvoří páteř dopravy. Jednotlivé bloky, často velké rozlohy pak mají ulice vedeny všemi možnými směry a několika příjezdovými silnicemi jsou spojeny s okolím. Neplatí to sice ve všech případech, najdou se menší bloky s pravoúhlým systémem ulic, ale takovýchto samostatných bloků je poměrně dost.

Po několika kilometrech jízdy jsme opustili Amsterdam a zamířili do vesnice Weesp a pak dále do Muidenu. V Muidenu byl náš cíl, hrad Miderslot, původně ze třináctého století, na břehu jezera Markermeer. (Markermeer je hrází odděleno od známějšího IJsselmeer.) Hrad je nádherně udržovaný. Dvě části expozic, přístupné bez průvodce jsou pěkně zařízeny. Vystaven je jak původní nábytek, truhly a svícny, tak dokumenty týkající se výběru cla - za tímto účelem byl hrad ostatně založen. Další část expozice je věnovány P. C. Hooftovi, spisovateli, který na hradě pobýval a to nejen sám, ale i ve společnosti řady nizozemských umělců sedmnáctého století. Na hradě pochopitelně nemůže být opomenuta ani obranná fce a průřez zbraněmi a zbrojemi jednotlivých epoch. Na pozemku hradu je i nádherná zahrada.

Kolem půl třetí jsme se vydali na zpáteční cestu do Amsterdamu. Cesta na Muiderslot nám zabrala asi dvě a půl hodiny, návrat necelou hodinu a půl. Při druhé cestě ulicemi města jsme už lépe zvládali ovládání tandemu a zvykli si na dopravní ruch. Nizozemci totiž jezdí jako čuňata. Ne agresivně, ale svébytně. Chodci chodí napříč křižovatkami, cyklisté jezdí po přechodech, taxíky po tramvajových kolejích, skútry v cyklopruzích (což je povolené, ale občas dost těsné) atd. Nikdo ovšem není naštvaný, nekřičí, nestojí na klaksonu a neviděli jsme jedinou nehodu.

Po časném návratu jsme si dali sprchu a po krátké regeneraci jsme zamířili do indické restaurace, protože jsme ji vyhodnotili jako nejlepší z těch, které jsme zde navštívili. Dali jsme si dvě vynikající jídla, jejichž názvy mi už zase vypadly z hlavy a poprvé jsme pod položkou "groot bier" dostali skutečný půllitr. Bohužel jsme se nedověděli, co to je za značku, protože v nápojovém lístku bylo vedené pouze jako pivo.

Amsterdam - den třetí

Ve středu jsme si trochu přivstali, nasnídali se v hotelu a vyrazili tramvají směrem k centru Amsterdamu. První zastávkou byl květinový trh Bloemenmarkt na Singelu, kde bylo k vidění nepřeberné množství květin, kterým zjevně dominovaly tulipány.

Dalším bodem programu bylo Allard Pierson museum, které je sídlem expozic antického umění - od Egypta, přes Blízký východ až po Řecko a Řím. Žádná ze sekcí nijak nevynikala a zásadním nedostatkem byla absence anglických popisů u drtivé většiny exponátů. Nejzajímavějším zážitkem se tak paradoxně stala expozice knižního designu.

Chvíli před polednem jsme přešli přes mosty všech čtyř vnitřních kanálů a na Prinsengrachtu jsme navštívili muzeum hausbótů. Po vstupu na palubu jsme byli ohromeni, protože jsme dostali text s popisem jednotlivých místností lodi v češtině! Hausbót je udržován v klasickém stylu, takže jsme si dobře uvědomovali, že jsme na lodi. Současně zde byly ovšem vystaveny i fotografie jiných hausbótů, které jsou zařízeny mnohem netypičtěji.

O několik set metrů dále po břehu grachtu, naproti domu Anny Frankové, jsme pod lešením našli muzeum tulipánů. Tamní expozice je sice krátká, ale pěkně připravená a člověk se může kochat desítkami fotografií různých odrůd tulipánů.

Další zastávkou byl kostel Nieuwe Kerk na náměstí Dam, v němž se konala jakási zvláštní akce. Většinu vnitřní plochy kostela pokrývalo lešení, na němž ve čtyrech metrech výšky byla dřevěná plošina, z níž mohou návštěvníci lépe obdivovat kostel. Nejzáhadnější je takový barevný minilabyrint uprostřed instalace. Vše je součástí jakéhosi programu, v němž známé osobnosti určují ráz kostela na několik měsíců v roce.

Po nepovedeném kostelu jsme pokračovali na náměstí dam do rekonstruovaného Královského paláce. Budova z dříve sloužila jako radnice a část interiéru je uzpůsobena práci radních - diskuzím, slyšením, soudům i popravám. Palác současně slouží k některým oficiálním státnickým událostem. Veškeré prostory jsou pečlivě udržované a nevídaně vkusně vybaveny. Ze zařízení jednotlivých salónů, je cítit bohatství, přepych, exkluzivita a historie, ale je možné si představit jejich skutečné využívání. Chybí zde nádech tak častý v různých palácích "dotkneš-li se čehokoliv, rozpadne se to".

Chtěli jsme dnes navštívit ještě historické muzeum, ale protože čas tlačil, zvolili jsme raději muzeum Willet-Holthuysen. Jde o měšťanský dům, který byl zakonzervován a slouží jako muzeum uměleckých sbírek jeho posledních obyvatel, jejichž jméno nese. K vidění je jak dobové zařízení, tak předměty z uměleckých sbírek majitelů. Jde o kombinaci obrazů, soch, keramiky a všemožných dekorací.

Třetí den našeho pobytu jsme zakončili hledáním restaurace rozumné cenové hladiny. Nakonec jsme skončili u argentinského steaku, který rozhodně nebyl špatný, ale zdaleka neměl na včerejší indické pochoutky.

Amsterdam - den druhý

Po naší první snídani v Amsterdamu a nákupu jsme se vydali tramvají do čtvrti De Pijp. Tramvaje v Amsterdamu mají tři zvláštnosti: dveře jsou rozdělené na vstupní a výstupní, podobně jako je to v příměstských autobusech, v zadní části vozu je kukaň, v níž sedí revizor / prodejce jízdenek, a při vstupu i výstupu je třeba přejet kartou přes čtečku. Prošli jsme kolem parku Sarphatipark až do ulice Albert Cuypstraat, v níž jsou denně rozloženy stánky trhovců, kteří nabízejí vše možné - od oblečení a cetek s nápisem Amsterdam, přes dřevěné tulipány až po zámky na kola. Trh jsme procházeli kolem desáté dopoledne, ale pro mnoho prodejců jsme zde byli zjevně příliš brzy, protože sotva rozkládali své stánky se zbožím.

Po procházce trhem jsme přešli přes Amstel a vydali se hledat muzeum odborových svazů, které mělo vynikat svojí architekturou. S trochou snahy se nám povedlo najít správnou budovu. Byla sice pěkná, ale zdaleka nevynikala v ulici obdobných domů. Několik předcházejících ulic mělo o poznání zajímavější charakter. Šlo převážně o moderní výstavbu, která ovšem nebila do očí s výjimkou zákoutí zahradních sádrových sošek.

Prokroužili jsme parčík Wertheim a došli do židovské čtvrti. Největší lákadlem čtvrti je Portugalská synagoga, o které průvodce mimo jiné uvádí, že je netknutá od 17. století. Dnes je bohužel v rekonstrukci, zakrytá lešením. Waterlooplein je i přesto pěkně řešené a vcelku nedávno zrenovované náměstí, na jehož kraji stojí Stopera - rozsáhlá stavba, v níž současně sídlo opera a radnice. Severní část náměstí zabíral bleší trh, kterému dominovala jízdní kola a jejich součástky.

Obešli jsme náměstí kolem dokola při hledání domu, v němž žil Rembrandt, a při té příležitosti zaslechli i češtinu. Vstup do Rembrandtova muzea byl z druhé strany bloku. Opět jsme využil I Amsterdam Card a prohlédli si celý dům. Prohlídka prochází všechna podlaží domu, od kuchyně, přes ložnici, přijímací salónek, přes ateliér až po studovnu. Vybavení je z části originální. Podařilo se jej získat díky tomu, že Rembrandtův majetek byl rozprodán v aukci, po tom, co malíř nebyl schopen splácet půjčky, a byl zachován přesný soupis všech položek. Nejzajímavější exponát v tomto ohledu je vitrína s vázami, mísou, lžičkami a dalšími předměty, které byly vykopány v zahradě domu. Všechny tyto předměty posloužily Rembrandtovi v zátiší, které je vystavené hned vedle.

Asi nejzajímavější částí sbírky jsou tisky, mezi exponáty jsou jak tisky samotné, tak připravené desky a tisky vzniklé za pomoci nedokončených měděných plátů. Expozice je doplněna i o ukázky různých technik a celého procesu tisku.

Po návštěvě Rembrandtova domu jsme prošli přes čtvrť červených luceren a zastavili se na oběd ve spíše podprůměrné italské restauraci. Pozitivem bylo, že jsme si dali poprvé Heineken, který nechutnal vůbec špatně.

Odpoledne jsme zahájili cestou k přístavu, k IJ tunelu, nad nímž stojí budova muzea Nemo. Při cestě nám cizinci vrazili do ruky lístky do muzea. Autorem muzea ve tvaru lodi je Renzo Piano, známější spíš jako autor Centre Georges Pompidou. Nedá se říct, že by v muzeu byly exponáty, alespoň ne exponáty tak jak je známe běžně. Vše je interaktivní a vyžaduje spolupráci návštěvníků. Muzeum je určeno především dětem, ale od druhého patra můžeme najít i témata vhodná pro všechny. V jednotlivých patrech jsme si vyzkoušeli sestavit dům, který odolá větru, přeměnili energii kinetickou na energii elektrickou, pohráli si s genetikou atd. Muzeum bohužel zavírá v pět hodin, takže nás vyhnali chvíli po tom, co jsme dorazili do posledního patra.

Po páté hodině jsme se přemístili po severním okraji východního přístavu, kde probíhá čilá stavební aktivita k hlavnímu nádraží, abychom nastoupili na loď a prožili si projížďku po grachtech. Trasa vedla přes většinu hlavních grachtů v Amsterdamu a mohli jsme si tak prohlídnout architekturu úzkých domů, typických pro Amsterdam.

Večer jsme prošli po třídě Damrak na náměstí Dam a dále na jih. Den jsme zakončili kousek od náměstí Leidsplein v pěkné indické restauraci s výtečným jídlem.

Amsterdam - den první

Cesta

V předstihu nás tatínek odvezl na Florenc, abychom si počkali na SA autobus. Ten byl na místě včas, ale vyrazili jsme s malým zpožděním, protože někteří cestující se loudali. Na letiště v Mnichově jsme ale i tak dorazili skoro o půl hodiny dřív. Bohužel se v autobuse moc spát nedalo, schrupnul jsem dohromady asi hodinku a půl, Péťa na tom byla podobně.

Mnichovské letiště je neskutečný bordel. Buď chybí cedule, které by člověka nasměrovaly správným směrem, nebo ukazuje ten samý cíl na všechny strany. Po čtvrt hodince se nám konečně podařilo najít správnou přepážku a zařadit se do fronty. Na poslední chvíli ještě změnili bránu, jediné štěstí bylo, že to vyhlásili i v angličtině, protože informační tabule má sotva metr a půl čtvereční, takže se dá přečíst, jen pokud člověk stojí přímo pod ním.

Chvíli po sedmé jsme úspěšně vzlétli a já se (jako jediný) díval, jak se všechno pod námi zmenšuje. Nakonec jsem svůj první let v pořádku přežil a dorazili jsme na Schiphol. Když jsme se zařadili do fronty na souboj s automatem na lístky na vlak, procházeli postarší manželé, kteří nám darovali jízdenku zdarma a celý sešit voucherů na slevy, protože odlétají a už je nevyužijí! Při cestě vlakem na Central Station jsme ještě narazili na českou rodinu.

První den

V Amsterdamu jsme se vydali z nádraží obhlídnout část města a dali si takovou pozdní snídani na náměstí Nieuwmarkt. Ubytování v hotelu se poněkud zpozdilo a nakonec se podařilo dostat se do pokoje. Po vyhození kufrů jsme vyrazili na první atrakci - do muzea Vincenta van Gogha. V půli cesty se k divokému studenému větru, který foukal celý den, přidal ještě liják, takže do muzea jsme dorazili zmoklí.

Se zakoupenou I Amsterdam Card jsme předběhli frontu a dali se do čtyř pater umění. Výstava byla připravená pěkně a dala se docela projít, bohužel už se hlásila únava, takže jsme z toho tolik neměli. Uspokojivé bylo, že dav v galerii nebyl příliš veliký. První patro bylo věnované předchůdcům van Gogha a jeho rané tvorbě. V druhém patře byly vystavené obrazy z jeho pozdější tvorby, v dalším patře byly nástupci van Gogha. Poslední patro se věnovalo současníkům různých stylů.

Getting started with testing in CakePHP

I've started working on a new project called Hlasite.eu. Currently it's running on some raw PHP code mixed with Smarty templates, but that's not good enough anymore, so we're coding it from scratch using CakePHP. It's very exciting project to work on. However, it's rather complicated, so we've put quite an effort in planning and designing the whole thing.

Facing so daring project, I had to admit that I've never used proper testing in PHP before, and I had to do something about it. After baking the basic structure of the app I ran into a strange issue with test cases not running properly even without any test methods.

I dug around a bit and dropped the predefined schema in fixture in favour of fetching it from the live database. After more debugging I found out that the schema generation method doesn't work well with composite primary keys!

I'm trying MySQL Workbench for designing the database schema and it creates a composite primary key in HABTM tables over two columns. It makes sense in the design but Cake has a problem. It correctly finds out that both columns are part of a primary key, but it gives them both the AUTO INCREMENT property - that doesn't fly.

It's understandable that Cake doesn't support PK in common tables. But HABTM relationship tables seem to be a different deal to me. There are two possible workarounds:

don't specify any PK
add a new column called id as a PK and create UNIQUE index on the other two columns

I don't like either of them so I slightly modified the DboSource::createSchema method to look for composite PK and create proper schemas.

I still have this annoying feeling it'll bite me in the ass at some point, but I can't put my finger on when and where exactly. So I will go with it a see how it's working out.

Po škole 2010

V pátek mě Jára vytáhl na "městskou" noční šifrovací hru Po škole 2010. V životě jsem se ničeho podobného neúčastnil a šifry jsem neluštil už pět let od posledního tábora, takže jsem to bral jako skvělou příležitost protáhnout si trochu mozek. Stanovili jsme si cíl vyluštit alespoň tři šifry.

Hra začínala v sedm večer u Čínského pavilonku, u Cibulky. Protože jsme dorazili s předstihem, začali procvičovat na zapeklité, asi tabulkové šifře, kterou přinesl Petr. V sedm nula jedna se hra po hvizdu rozběhla a 70 týmů vybalilo první zadání.

Šifra první, aneb "Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě a jsme slepí"

Úkol byl nechutně jednoduchý, ale my na něj šli komplikovaně a měli jsme trochu smůly. V obálce byla mapa okolí v měřítku 1 : 3 333 se sítí značenou pomocí karet (od srdcové dvojky po krále a od pikového esa po krále) a třináct seřazených karet s dvěmi odlišnými hlavami. Na první pohled bylo jasné, že karty poslouží jako souřadnice na mapě. Nakreslili jsme si tedy body a snažili se v nich něco najít. Po nějaké době jsme zkusili prostě se jít podívat na místa jednotlivých souřadnic, ale nic tam nebylo, takže jsme bádali dál a dál.

Když už se blížil limit zveřejění nápovědy, vyrazil Petr s Járou omrknout koordináty v lese ještě jednou. Ukázalo se, že na nich skutečně něco je a Dáda jen měla smůlu a nevšimla si při první obchůzce papíru. Oběhli jsme tedy celý les a nafocené symboly poskládali dohromady. Výsledkem bylo "km 9,5 žel. trati." Jako jedni z posledních jsme se tedy vydali najít kilometr 9,5.

Šifra druhá, aneb "Čteš-li pečlivě, je to prosté"

Další stanoviště jsme po chvíli našli a vyzvedli si šifru. Rozložili jsme se mezi ostatními světélkujícími týmy a dali se do práce. Byli jsme v té době na 69. pozici. Tentokrát šlo o příběh s rozhodováním a odkazy na jednotlivé kroky. Najít správný průchod příběhem netrvalo dlouho. Součástí textu byla i informace o obrácení a posunutí o osm znaků. Stačilo tedy zapsat čísla kroků, šoupnout je o osm míst a pozpátku přeložit na písmena abecedy.

Šifra třetí, aneb "Když je někdo dutý, tak prostě břízu nenajde"

Vyrazili jsme k rybníku do Jinonic. Potom, co jsme se shodli, že "doleva" vlastně znamená "rovně vpravo," jsme dorazili do ulice Stodůlecké. U rybníka jsme zjistili, že všechna zadání jsou rozebraná, takže jsme si museli posloužit pouze fotkami textu, než dorazil org s dalšími kopiemi. Šifra měla čtyři části v podobě alb hudební skupiny. První album se jmenovalo Papoušek na motocyklu a názvy skladem evokovaly jednoduché tvary, jako písmenka pro děti (kolo, had, hřeben). Druhé album se jmenovalo Začátek konce. Stačilo tedy sepsat počáteční písmena posledních slov názvů skladeb. Třetí album neslo název Filipíny - délka slabik názvů odpovídala morseovce. Po třech částech jsme měli text "osamělá bříza od Sv. Vavřince n."

Čtvrté album nás stálo tři hodiny času. Jára sice rychle přišel s řešením, ale nebylo příliš správné. Přesunuli o pár set metrů dále ke kostelu Sv. Vavřince, ale nemohli jsme najít osamělou břízu. Prochodili jsme okolí křížem krážem, ale nikde žádný vhodný strom. Následovala snaha o vyluštění posledního alba Čas se zajímavými názvy skladeb. Jednotlivé týmy se postupně vytrácely, ale některé stále zjevně řešily ten samý problém, jako my. Střídavě jsme obcházeli okolí, snažili se najít řešení a nadávali. Kolem druhé ráno jsem se rozhodl vypravit pro nápovědu na I. P. Pavlova, ostatní se vydali zase hledat.

Šifra čtvrtá, aneb "Frustrace se někde musí projevit"

Když jsem dorazil na autobus, dozvěděl jsem se, že našli břízu s dalším zadáním a mám se vrátit. Třetí šifru jsme v podstatě splnili jen an 75 %, takže jsme stále neměli splněnou kvótu. Sešli jsme se a začali pracovat na čtyřce. Neměla žádné textové zadání, pouze jsme dostali deset dalších karet, které org promíchal. Díky tomu, že už u první šifry jsme našli zajímavou shodu mezi kartami - častý výskyt některých hodnot a "párovatelnost" napadlo mě vzít karty dohromady a použít je jako domino. Vznikl uzavřený kruh s několika zaměnitelnými úseky. V dalším kroku jsme kartám přiřadili číselnou hodnotu podle pořadí karet na mapě z první šifry. Výsledek byl nesmyslný blábol. Na základě častého výskytu srdcové pětky, tj. čísla 4 a písmene D, jsme zkusili posunout abecedu o jeden znak a náhle se z nesmyslu vynořila slova "most" a "zelezn." Prohodili jsme pár kombinací a získali text "nejbližší železničí most." Celá šifra nám trvala asi 15 minut, což nás nakoplo k pokračování.

Šifra pátá, aneb "Kdo zná mapu, ten ví"

Most se nacházel v Prokopském údolí, takže jsme se kolem třetí ráno spustili do Prokopáku. Našli jsme most, světlušky posedávající okolo a nakonec i zadání páté šifry. Žádný text, pouze obrázek přibližně ve tvaru písmen "TiFR" ze zvířecích stop, vlnovku z otazníků překříženou otisky lidských chodidel a mostek s šipkou. Po sotva dvou minutách napadlo Petra, že zná shluk ulic, které se jmenují podle zvířat a jsou nedaleko. Porovnali jsme mapu a bylo to tak. Vlnovka odpovídala potoku s brodem a mostkem na konci Dalejského údolí. Po deseti minutách jsme se vydali vzhůru Prokopákem k dalšímu stanovišti.

Šifra šestá, aneb "Kdo má velkou fantazii, ten neskončí v Prokopáku"

Už za světla, něco po čtvrté ráno, jsme našli další šifru. Po čeknutí SMSkou jsme se dozvěděli, že z 69. místa jsme se posunuli na 48! (Samozřejmě vedoucí týmy byly tou dobou u šifry č. 12).

Šestka nám dala zabrat. Obsahovala 14 linek pozemní dráhy Podprahy (z příběhu, který hru doprovázel) ve výlukovém vedení přes Prahu. Názvy reálných zastávek a čtvrtí se tak střídaly s místy jako Poddědek, Brekov, Ithaka, Tyčkovský hampejz, Fauna nebo Žlutňany. Spousta názvů byla vtipná a víceméně snadno se daly dekódovat jejich pražské ekvivalenty. Co s nimi jsme ovšem už nevymysleli a ve čtvrt na šest hru vzdali. Podle konečných výsledků se ukázalo, že hodně týmů na šestce odpadlo (většina z nich bohužel o čtyři hodiny dříve než my).

Výsledkem

Těm, kteří zvládli vyluštit šestou šifru i šifry následující patří můj obdiv. Podle diskuse na stránkách hry byla šestka jednou z nejtěžších úloh celé trati a složitostí by se hodila spíše na konec trasy. Ze 70 týmů dokončily pouze čtyři, Rudá záře dokonce již po necelých 14 hodinách hry. My splnili předsezvetí, rozluštili čtyři šifry a skvěle se přitom pobavili.

Děkuju pořadatelům, že všechno takhle skvěle připravili a správně načasovali počasí. Rozhodně se těším na příští ročník a na jakékoliv podobné hry. Samozřejmě že každá složitá šifra si nese jisté riziko frustrace, ale zábava při řešení to hravě vynahradí.

Click here to download:
po-skole-2010-xpGawxGaqbsjwvqhDnGj.zip (3755 KB)

Nikdykde a Musicophilia

Blíží se zkouškové a podle pravidla "You can do anything as long as there's something else you should be doing" čtu stále víc knih, které nepatří na hromadu učebnic.

Nikdykde, Neil Gaiman

Překonal jsem svou zaostalost a přečetl Nikdykde. Narazil jsem na vydání od Polarisu z roku 2006 v překladu Ladislavy Vojtkové, které je dle předmluvy syntézou anglické a zjednodušené americké verze textu.

Nikdykde se čte skvěle. Mám slabost pro městské povídky a romány kvůli jejich atmosféře, kterou Gaiman vykreslit umí. Reálný Londýn se prolíná s nereálným zatímco Richard, obyčejný úředník, který se před pár lety přistěhoval do Londýna, žije běžným šedým životem - chodí do práce, sbírá figurky trolů a nechává se svojí snoubenkou tahat po událostech, které jí pomáhají šplhat po společenském žebříčku.

Monotónnost naruší nález zraněné dívky, které se rozhodne pomoci přes veškeré výkřiky logiky, rozumu a snoubenky pomoci sám. Jeho život se ze dne na den obrací vzhůru nohama a on se ocitá v naprosto jiném Londýně. Jak to tak bývá, je zatažen do běhu událostí, kde každý sleduje své vlastní zájmy, hraje na několik stran a jenom Richard ničemu nerozumí. S postupem času se dostává do obrazu a snaží se pomoct Lady Dvířce na útěku před pány Croupem a Vandemarem v podivné kombinaci Londýnů - reality, fantazie a reálné fantazie.

Řádky textu ubíhají svižně jedna za druhou. Autor chvílemi odbočí na vedlejší dějovou linku, aby se příběhy postupně sbíhaly, vysvětlovaly a podporovaly navzájem. Nejde sice o žádnou složitost, ale přináší tak několik překvapení a zvratů, které by bez nastínění motivů vedlejších postav nedávaly smysl.

Úprava knihy je povedená, text je čitelný, stránky neruší nějaké velké texty po okrajích a jednotlivé bloky jsou odděleny symbolem podzemky. Mile mě překvapil překlad. V závěru knihy je uvedeno pár slov od překladatelky, která se ze všech sil snažila převést slovní hříčky autora do češtiny. Většina se jí podařila, protože jména skutečně vyvolávají ty správné asociace v češtině. Na druhou stranu v případech, kdy by výsledek byl příliš bizardní, rozumně ustoupila snaze uchovat asociace za každou cenu (Night's Bridge/Knightsbridge je v češtině prostě Most noci resp. Most rytířů).

Celkový dojem je čistě pozitivní a děkuji těm, kteří mi knihu doporučovali (David Soška pokud se nepletu a určitě i mnozí další).

Musicophilia, Oliver Sacks

Před více jak dvěma roky jsem objevil vynikající rozhlasový pořad RadioLab, který každý díl věnuje nějakému fenoménu a přináší různé pohledy na něj. Namátkou můžu jmenovat díly Deception, Laughter, Numbers, Sleep nebo Stress. V epizodách, které se týkají hudby se často objevuje jako host právě neurolog Oliver Sacks, který je autorem několika knih určených pro širokou veřejnost.

Musicophilia je v podstatě sbírka krásně popsaných a rozebraných různých jevů souvisejících s hudbou, jejím vnímáním a vlivem na lidskou psychiku. První část probírá témata jako musicophilia (posedlost hudbou), hudební představivost, brainworms (písničky, které se vám v hlavě přehrávají stále dokola), hudební halucinace a vztah s epilepsií. Jednotlivé jevy jsou rozebrány na zdokumentovaných případech. Například hned první příběh popisuje chirurga, který po úderu blesku začne být posedlý hudbou, naučí se hrát na klavír a veškerý jeho nepracovní život se najednou začne točit jenom okolo hudby.

Druhá část rozebírá jednotlivé aspekty hudby a dílčí části jejího vnímání. Dočteme se zde o absolutním sluchu, který je mnohem častější u Asiatů kvůli charakteru jazyků, relativním sluchu a významu prostorového vnímání hudby. Jedna kapitola je též věnována výjimečným hudebním schopnostem, které prokazují například lidé trpící autismem či demencí. Na druhou stranu autor popisuje pacienty, kteří přišli o některé schopnosti a dovednosti. Někteří ohluchli na jedné straně a hudba pro ně ztratila hloubku, jiní trpí progresivní ztrátou sluchu a nedokážou identifikovat správně vysoké tóny. Poslední kapitola tohoto oddílu je věnována synestezii a hudbě.

Třetí část se soustředí na hudbu jako na prostředek pro terapii. První kapitola věnovaná amnézii popisuje strhující příběh Cliva Wearinga, muže s nějtežším zdokumentovaným případem amnézie, jehož paměť nesahá dále než dvě tři minuty a několik desetiletí tak žije ve stále novém světě. Pro něj je hudba záchranou a možností seberealizace, protože schopnost hrát na hudební nástroje, zpívat (včetně textů) nebo vést sbor je jednou z mála netknutých oblastí jeho osobnosti. Další kapitoly se věnují využití hudby při problémech s řečí (koktání, zadrhávání nebo afázii), kdy přirozené plynutí hudby a textu umožňuje souvislý projev v kontrastu s problematickou řečí.

Rytmus hudby je popsán jako možný prostředek terapie pro pacienty s Parkinsonem nebo Tourettovým syndromem (rozsáhlé tiky), kteří dokážou díky hudbě získat kontrolu nad svým tělem a udržet si jí, pokud se drží v mezích hudby. Závěrečné kapitoly třetí části se věnují vztahu mezi motorickou pamětí a hudbou. Je zde popisován případ pianisty, který přišel o jednu ruku, ale stále má pocit existence druhé ruky (na téma phantom limbs více V. S. Ramachandran v přednášce pro TED nebo v epizodě RadioLabu Who Am I - pokud neznáte, tak si aspoň vzpomeňte na jeden z dílů House, kde léčí souseda-veterána), která se při hře pohybuje, ačkoliv hraje pouze jednou rukou s upraveným prstokladem.

Závěrečná část se zabývá takovými otázkami jako proč nás hudba někdy rozčilí nebo naopak potěší? Jak to, že má hudba takový vliv na náladu? Proč si tleskáme, podupáváme a klepáme do rytmu a proč mohou být davy lidí uneseni hudbou? Jedna z kapitol popisuje Williamsův syndrom (nadměrná emocionální citlivost na hudbu) a možnosti, které hudební terapie přináší pacientům trpícím tímto stavem. Podobné možnosti jsou zdokumentovány i u demence, kdy hudba z dětství umožňuje pacientům zapojit se, komunikovat navzájem a navázet kontakt s okolím.

V některých recenzích jsem narazil na výtku absence nějakého shrnutí a závěru. Když se ovšem podívám na širokou škálu témat, která kniha pokrývá, tak není možné je sesumírovat do pár stránek. Sacks velmi citlivě a krásně popisuje případy skutečných pacientů. Každý z příběhů může být námětem k zamyšlení a k ocenění toho, co většina z nás dokáže vnímat přirozeně. Jiné kapitoly na druhou stranu přináší naději pro lidi trpící různými nemocemi a poruchami - hudba, každodenní a všudypřítomný jev, má nad námi obrovskou moc a my jí můžeme využít ke zlepšení života.

Servis Asusu - už nikdy více

Minule jsem psal o odeslání počítače na reklamaci. Teď už mám počítač zpátky, takže poheld zpět:

Středa 24. února

Podal jsem žádost o reklamaci.

Read the rest of this post »

Plánovač úloh a cURL na Windows 7

Dostal jsem se do situace, kdy potřebuji sledovat změny stránky s informacemi o stavu zakázky. Web pochopitelně neposkytuje žádné notifikace a musím si informace obstarat sám.

Sledovat změnu každých pár minut ručně je nesmysl, chce to automatizovat proces. Rozhodl jsem se pro PHP skript stojící na cURL, které přečte stránku a obsah zapíše do souboru s timestampem v názvu. Samotný skript stačí v podstatě okopírovat z dokumentace PHP a pozměnit pár údajů: adresu, kterou chci číst a soubor, do kterého chci zapisovat.

dl("php_curl.dll"); 
$ch = curl_init("http://example.com"); 
$fp = fopen('C:\Users\Public\Documents\www\folder/' . time() . ".html", "w"); 

curl_setopt($ch, CURLOPT_FILE, $fp); 
curl_setopt($ch, CURLOPT_HEADER, 0); 
curl_exec($ch); 
curl_close($ch); fclose($fp);

Dále je ptořeba zajistit spouštění skriptu. Na Windowsech se dají nainstalovat obdoby cronu nebo použít Plánovač úloh.

V Plánovači vytvoříme novou úlohu. Pro fungování je třeba zadat název, četnost spouštění a spouštěný program. Tím je php.exe (pozor na url s mezerami, ty je třeba uzavřít do uvozovek), jako parametr zadáme adresu spouštěného skriptu. Dále je třeba zajistit zápis. Jednou variantou je nastavit pole "Spustit v" na url složky, kde se nalézá skript, nebo nastavit adresu souboru do, kterého zapisujeme absolutně.

Zbývá už jen uložit úlohu, zkusit jí jednorázově pustit a je hotovo.

Google Wave

Včera jsme si se Zizim konečně prakticky vyzkoušeli Google Wave.

Tentokrát jsem si Wave pouštěl v Chrome, protože ve FF rostou nároky na paměť neuvěřitelnou rychlostí. Na druhou stranu musím teď používat jen netbook (Asus N10), takže při současné práci a dalších aplikacích byl Wave dost pomalý (nejhorší při psaní delšího textu), Zizimu to běželo svižně.

Ovládání

Ovládání je docela dobře zpracované. Při práci pomáhají klávesové zkratky. Kromě běžných Ctrl + B, Ctrl + I se dá editace ukončit pomocí Shift + Enter. Stejnou zkratkou se současně odpovídá na vybranou vlnku (wavelet), pokud jsem v režimu prohlížení. S tím jak roste vlna a vzniká mnoho vláken začíná být problém orientovat se a zachytávat novinky. Každá nepřečtená vlnka je označena zeleným pruhem na levé straně, což usnadňuje jejich vizuální vyhledávání, ale během práce ve vlně je lepší mezerník, který přeskočí na následující nepřečtenou vlnku.

Za možný počátek problému jsme označili rozdíl mezi odpovědí na té samé úrovni a v hlubší úrovni. Bez předem dané konvence hloubka vlna rychle narůstá a stává se nepřehlednou. Každá úroveň je odsazená o 40 px a na malém monitoru stačí čtyři úrovně a člověk toho už moc nevidí. Současně se možnost odpovědi v té samé nebo hlubší úrovni nabízí na základě toho, zda vlnka, na kterou reagujeme je uprostřed nebo na konci nadřazené vlnky. Tento rozdíl ovšem není promítnut do klávesových zkratek, takže přirozené ovládání myší a klávesnicí vede k rozdílné struktuře vlny.

Vkládání

Zkoušeli jsme si vkládání jiných prvků do vlny. Vložit YT video samozřejmě není problém, ale opravdu zajímavé je vkládání obrázků pouze drag'n'drop ze systému (za použití Gears), což práci usnadňuje. Do vlny jdou samozřejmě vložit i Google Maps, v kterých lze vyznačit body, linie i plochy, popsat je a celkově nastavit zobrazení. Každý čtenář vlny se současně může přepnout do mapy - přiblížit si jí, změnit mapový podklad atd.

Co chybí

Hlavní věc, která nám chyběla bylo uzamknutí vlny nebo její části. Díky playbacku jsou všechny změny vidět, ale možnost některé části vlny zamknout by mohla správu vlny usnadnit (vím, že nikdy nikdo do té vlny omylem neklikne, takže nebude každého otravovat svým překlepem).

Druhou fcí je možnost vyčistit vlnu a vyhodit z ní průběžné změny a ponechat pouze výsledek. To stojí proti kompletní historii, ale myslím, že nějaký kompromis by šlo najít, ve smyslu "sepnutí" řady změn do jedné s možností "rozbalení" do detailu. Druhou alternativou je kombinace s IM, která umožní rychlou domluvu, u níž je podstatný výsledek.

Na co

Na vývoj, komunikaci s klientem. Je to ideální nástroj (když pominu jistou domluvu v otázce etikety a veřejnost informací (Google plánuje možnost hostovat Wave na vlastním serveru, takže data nikam pryč nepotečou)). Dají se prodiskutovávat jednotlivé úkoly, otázky a vyjádří se k nim na jednom místě každý zainteresovaný - klient, manažer, programátor, grafik atp. Odpadá tak řada dlouhých a rozstrkaných emailových konverzací, kdy jeden účastník omylem neodpoví všem. Příliš velké konverzace lze přehodit do jiné vlny, rozdělit na menší díly a stále udržet přehlednost.

Myslím, že Wave má potenciál pro jisté účely. Velká prohlášení jako nahrazení emailu, IM a FB se mi zdají přehnaná, ale kompletní odsouzení Wave jako nesmyslu mi taky nepřijde jako reálné. Existuje použití, pro které je Wave vhodný a najde si uplatnění. Otázkou je, zda se po hodně přehnaném nástupu, který vybičoval očekávání, prosadí vhodné případy použití.